WE LOVE - AND DIE - BECAUSE WE MUST! na Blog.cz

Když slyším ve tmě zvuk, když mám pocit, jako kdybych se právě narodil, znamená to, že je ráno. Nejdřív přichází šok, probudil jsem se do života. Strop se od včerejška moc nezměnil, vlastně se od včerejška, nebo za celý měsíc nezměnilo vůbec nic. Možná kdyby jen upadal kus omítky- byla by to v tomhle mém světě změna… nebo alespoň taková, kterou i přesto že bych neocenil, bych bral jako dar. Po chvíli tupého zírání jsem se konečně přinutil vstát. Bylo mi zle, zle ze všeho kolem. Žaludek se mi svíral odporem ke všemu, co ke mně patřilo. Světlá myšlenka? - Ne, žádná není.

Snídaně, co se mi v ústech měnila na prach, oblečení co mě dusilo -

Cesta, kterou míjím každý den, byla dlouhá, avšak zábavná pro mé myšlenky, přetahují se mi v hlavě, křičí a nutí mě rozhodovat se mezi povinností a… Co je ta druhá věc? Stál jsem na chodníku a marně bádal v čase, kterého nebylo na zbyt. Myšlenku jsem brzy opustil a nechal si ji na později, však nikam neuteče, bude pořád tam, v mé hlavě. Na nádraží nebyl nikdo, jen já. Sedl jsem si na lavičku a pokračoval v zírání do prázdna. Vážně nevím, co vidím, když se obraz rozmaže a všechno stojí. Je tam něco? Svět? Tajemství? Netuším, nezáleží na tom, na ničem. Kolem nebylo nic, jen stromy bez listí a sem tam veverka pozorující mne jako mrtvolu, co žije, ač už je dávno pohřbená. Znal jsem ten pohled, ach, ano, sám od sebe ho znám. Ze zrcadla. Dávno jsem se už ale přestal litovat, spíš by mi to přišlo k smíchu, kdybych se ovšem ještě uměl smát.

Vlak přijel, já nastoupil, vlak odjel a den začal jako film, který běží pořád dokola. Jako film, jehož scény znáte nazpaměť - stejné kupé, stejná míjející se krajina, stejná zastávka a stejný důvod proč vystoupit. Není zde jiná možnost, možnost svobodné volby.

Život je rybník a jen hloupé ryby v něm mohou žít. Možná však, ale právě v tom, je ta jejich největší chytrost, - přijaly hloupost, aby se té největší vyvarovali.

("Slohová práce" do školy ze dne 5. a 8. prosince 2011)