Historie Makeupu

8. července 2017 v 16:46 | Chris |  Makeup

(část 1.)

Jak jsem psala ve svém předchozím článku, makeup je jeden z nejstarších symbolů ženské svobody a individuality. Proč tomu tak je a jak se makeup vyvíjel v průběhu staletí jsou témata, kterým bych se chtěla věnovat a přiblížit jejich důležitost v historii i současnosti všem, bez ohledu na jejich zájem o líčení.


(Čerpala jsem při tom z knihy Face Paint od Lisy Eldridge.)

Tizian řekl: "Dobrý malíř potřebuje jen tři barvy : černou, bílou a červenou".
Jsou to právě ty barvy, které hýbaly a hýbou světem. Pokud se vám jako prvopočátek líčení vybavil Egypt, tak máte naprostou pravdu. Nejstarším líčidlem vůbec je růž. Rty a tváře si egyptské ženy zvýraznovaly zhruba už 10 tis. let před naším letopočtem. Egypťané nebyli žádní amatéři, ale zdatní chemici, proto jejich líčidla byla srovnatelná s dnešními. Vyráběli i hydratační krémy, kajalové tužky a dokonce barvy na nehty. Vzhledem k nálezům všelijakých paletek a aplikátorů v hrobkách, je nutno říci, že líčení nebylo nezbytné jen v každodenním životě, ale cenilo se i v životě posmrtném. Tehdejší ženy o sebe pečovaly velmi podobným až totožným způsobem jako ženy dnešní, přestože je dělí obrovská časová propast.
Pokusím se jen velmi krátce a se vší parádou představit důležitost růže. Dříve nebyly drogerie a v prvních začátcích ani kupci, kteří by růž prodávali. Ženy si většinou vyráběly líčidla samy podle rad a receptů, které se předávaly. Jednou z prvních knih určených ženám, která kromě jiného obsahovala i část o kosmetice, byla tzv. Tortula. Ačkoli velká část této knihy byla psána ženami, právě pasáž o kosmetice byla psána mužem. Pro představu o tom, jak takový text vypadal :
" Salernské ženy vkládají kořen červeného a bílého posedu (Bryonia alba) do medu a tímto medem si pak mažou tváře, což je nádherně zbarví do červena".

Červená barva je symbolem sexuality, mládí, lásky, života, smyslnosti a ve východních kulturách symbol štěstí, proto nevěsty v Číně, Indii a Vietnamu obvykle nosí červené svatební šaty.
Je nutno říci, že čím dále jsme od dob starého Egypta, tím více makeup nabírá na pozornosti. V některých kulturách ovšem spíše té negativní. Např. v Athénách žily ženy nejomezenější a nejkontrolovanější život ze všech starověkých měststkých států. Bylo jim doporučováno být především doma, neměly právo cokoli vlastnit a musely se podřídit nadvládě mužských příbuzných (jakkoli vzdálených, byli-li poslední žijící příbuní). Existoval dokonce vládní úřad regulující ženské chování. Užívání makeupu bylo kontroverzní a ačkoli to bylo velmi nefér a mnohokrát se to v historii opakovalo, měly prostitutky (hetéry) větší práva než počestné ženy. Měly právo spravovat své finance a měly přístup do Sympozia, kam běžné ženy nesměly. Ačkoli mužská společnost líčením opovrhovala, hetéry se malovaly výrazně a ironicky právě s nimi muži trávili nejvíce času (pokritci jedni :)).

Samozřejmě, že pohled na makeup v historii byl rozporuplný. Pro mnoho náboženství byl makeup nepřijatelný, protože jeho užíváním ženy dávaly najevo neúctu vůči bohu, jak jím byly stvořeny, tedy boží dokonalostí. Byly pokládany za marnivé a přirovnávané k prostitutkám. Mimo to se ale našli i muži (ať nezklízejí jen kritiku), kteří se na makeup dívali s nadhledem a naopak ho schvalovali (v přijatelné míře samozřejmě).

Pokud se zaměříme na období, kdy se konečně nějaká žena stala výraznou a já o ní tak mohu psát, jelikož se nám její jméno dochovalo, velmi často to bylo pro její osobitost, jejíž hlavní součástí byl právě makeup. V podstatě ať se podíváte na kteroukoli výraznou ženu historie i současnosti, vybaví se vám s jejím typickým líčením.

Nefertiti


Madame de Pompadour (povšimněte si, co drží v rukách :))


Marie Antoinetta - její striktní toaletní režim jí pomáhal upevnit nejisté postavení na francoukém dvoře. Tato toaleta byla veřejná a poněkud zdlouhavá, jelikož kdokoli s právem vstupu (vznešení dvořané) mohl přijít kdykoli a musel být náležitě uvítán. Královna si sama navíc nesměla nic podat a musela čekat až jí bude ta nebo ona věc vložena do ruky. Proces obsahoval bělení vlasů, tváře, zvýraznování obočí a samozřejmě aplikaci růže, která byla pro diváky nejzajímavější. V určitém období, kdy se královna držela trendů své doby a líčení prakticky vymizelo z její tváře, nevědomě oslabovala své postavení a pozici ve Versailles a postupně se stávala středem kritiky jak ze strany dvora, tak občanů.
Pro zajímavost bych ráda zmínila, že před popravou, kdy byla v silném psychickém vypětí, u sebe stále měla krabičku pudru, velkou měkkou houbu a kalíšek pomády.


Královna Alexandra (původně princezna z Walesu)- byla vyhlášená svou krásou, elegancí a šarmem a její styl oblékání byl hojně napodobován. Nosila vysoké límce a velké množství těsných náhrdelníků (údajně aby zakryla malou jizvu na krku). Tento styl se následně stal módou po následujících 50 let. Otevřeně nosila pudr a růž, čímž to umožnila i ostatním ženám. Posvětila makeup královskou pečetí a dodala mu takovou míru přijatelnosti, jako žádná jiná žena nemohla.


Vedle růže je samozřejmě třeba zmínit důležitost bílé barvy.

Ačkoli se to může zdát jako nepříjemné téma, je nutno zmínit, že touha po světlé pleti byla nedílnou součástí dějin makeupu. Po světlé pleti toužili nejen ženy, ale i muži a to v zemích, které neměly potuchy jedna o druhé (např. starověké Řecko a starověká Čína). Co stojí za zmínku, je také skutečnost, že výroba zesvětlujících přípravků na pleť se v těchto zemích nijak zásadně nelišila a přetrvala déle než měla.

Myslím, že až nahlédnete pod povrch téhle zrůdné epochy bělení tváří, budete překvapeni/ny, co všechno byly ženy schopné dělat pro splnění svého ideálu o kráse. O to hůř, když se dozvíme, že se bělidla vyráběla z olověného prášku, rtuti a podobně jednovatých látek, kterými se ženy nevědomě trávily a místo kýžené krásy byly spíše každým dnem o rok starší, nebot trvalé užívání olověného pudru způsobovalo rapidní stárnutí a poškození pleti.

Pokud si vzpomenete na módu vysokých čel ze starých obrazů, možná vám ji osvětlí fakt, že olověný prášek způsoboval vypadávání vlasů, a tak byly ženy nuceny si zbylé chomáčky vlasů vytrhat.
Stejně tak se olověné vybělovací přípravky používaly i v Benátkách 16.st. Říkalo se tomu Benátská běloba, nebo také Duše Saturnova a bylo to nejžádanější, nejdražší a také nejtoxičtější dostupné pleťové bělidlo.

Ať se v historii podíváme kamkoli, narazíme na bělení tváře jako na běžnou součást tehdejšího života, bez ohledu na kulturu a čas (vzpomeňme i na gejšy).

Paradoxně se tomuto trendu vyhnula starověká Sparta a to díky tomu, že jako vojenský stát neměla na líčení čas (dívky se učily a sportovaly, tudíž jejich plet byla spíše opálená než bílá :))

Pravdou ale je, že čím více líčení pronikalo mezi ženy na celém světě, nebyly to jen bohaté nebo urozené ženy, které používaly vybělovací prostředky.

Vedle bělících jedovatých přípravků tu byly i další metody jak trochu zbělet (zezelenat)..a to byly pijavice za krk/uši nebo pouštění žilou.

K tomuto tématu tu mám ale ještě další děsivou perlu, ke které se váže jméno Elizabeth Siddalová, kterou budete pravděpodobně znát jako Ofélii z obrazu Johna Everetta Millaise (1852), kdy pluje ve svatebních šatech po řece. Jedno ze sezení k tomuto obrazu se stalo pro Elizabeth osudné, jelikož se vypl ohřev vody ve vaně, ve které ležela a protože dívka nechtěla malíře rušit při práci, ležela hodiny ve studené vodě a následně onemocněla. Elizabethin otec donutil malíře zaplatit jí lékaře , ale i tak měla od té doby velmi podlomené zdraví. Lékař jí diagnostikoval tuberkulózu a skoliózu. Brzy se stala závislou na lécích proti bolesti a vše se zhoršovalo.


Ačkoli se to může zdát zvláštní, její nemoc jí podle všeho přidávala na kráse, za kterou byla již dříve obdivována mnoha muži. Psalo se o ní asi takto " vypadala hubenější, mrtvolnější a krásnější a ubožejší než kdy dřív, opravdová umělkyně, žena, jež už léta nemá konkurenci". Siddalová byla kromě modelky totiž také malířkou.
Jen pro zajímavost dodávám, že manžel Siddalové (Dante Gabriel Rossetti), malíř a básník, nechal s jejím tělem pohřbít i všechny své básně, které ale po 7 letech nechal vykopat. Tvrdilo se, že rakev Siddalové byla plná jejích překrásných rudých vlasů, které rostly i po její smrti.)


V 19. st se prosazoval romantický "kult nemohoucnosti". Napoleonské války vrhly na Evropu stín a zanechaly po sobě mnoho "nemocných" mladých žen. Dívky se snažily o tuberkulózní vzhled- kruhy pod očima, skleněný pohled a vyhublou postavu. Říkalo se jim tuberkulózní krásky. At už na to dnes pohlížíte jakkoli, tato etapa bělosti je pro své dlouhé trvání naprosto nezanedbatelná.

Černá

Černou barvou se zvýrazňovaly oči a obočí a v období rokoka (18.st) se také nalepovala falešná znaménka krásy (mušky), která zakrývala různé nedokonalosti, jizvy apod. Mušky se střihaly do tvarů koleček, srdíček, karetních symbolů, apod. Umístění mělo vždy svůj význam, např. muška na pravé tváři byla známkou toho, že je nositel/ka v svazku manželství, na levé tváři značila zasnoubení, muška u úst, že je nositelka k mání a v koutku oka vypovídala o tom, že je žena něčí milenkou.


Jednou ze známých tváří výrazného líčení očí černou barvou byla postava Kleopatry, ačkoli k nahlédnutí mám pouze obrázek Elizabet Taylorové v roli Kleopatry z r. 1963 .

Nicméně černění očí kajalem mělo i jiné důvody než ty estetické. Jedna teorie tvrdí, že chránilo oči před sluncem a infekcí. Ve starém Egyptě si oči malovali ženy i muži a narozdíl od jiných kultur to bylo běžné pro chudé stejně jako pro bohaté. Existuje ale i teorie, že byl kajal výrazem postavení a měl spirituální a rituální význam.

Ženy ve starém Řecku si zase ohořelým korkem a sazemi líčily obočí (opět to není žádný výdobytek dnešní doby) a považovalo se za nejkrásnější, když se obočí nad kořenem nosu dotýkalo. Těžko si to dnes představit, i když ještě na počátku 20. století se takovým obočím pyšnila mexická malířka Frida Kahlo.



Jako malou tečku na závěr uvedu zajímavost, původně z Číny, která ve zbytcích přetrvala v Japonsku až do roku 1912.... a to bylo černění zubů. Čínanky si černily zuby už v letech mezi 206 př.n. l. - 220 n.l. Tento proces byl zdlouhavý a zpočátku pravděpodobně bolestivý, nicméně chránil zuby před kazy (roztok černidla byl ve vodě nerozpustný).
V jednom příběhu ze starověkého období Heian prý zděšená služebná přirovnala nenačerněné zuby jiné ženy k "oloupaným housenkám" . Tento zcela běžný rituál se nazýval Ohaguro




Doufám, že vás tohle malé shrnutí bavilo a alespoň trochu to změnilo váš pohled na líčení. V příštím článku se na vše podíváme trochu více chronologicky a určitě je na co se těšit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama